Tak jsme se vyčerpáni po sportovním výkonu vydali občerstvit a doplnit energii do pizzerie Maják v pražských Roztylech. Je součástí piksly kongregující obchody a další mastňácké zábavy s názvem Obchodní dům Chrpa.

Asi taková místa budete znát. Jste na výletě a jste pořádně vyhladovělí, protože ten výlet je sportovní odrůdy. A hledáte, kde se najíst. Ve světě existují body, kde vás zachrání, kde je naprosto jisté, že tam bude hospoda. Ta hospoda tam existuje už tisíce let. Vodáci a cyklisté na Berounce asi znají Rozvědčíka, dobyvatelé Sněžky mají Jelenku. No a vodáci na Sázavě mají hospodu Na Marjánce. Asi teda.

Hodnocení úplných gastronomických propadáků se mi píše úplně nejlépe, neboť si na tom mohu léčit svoje komplexy. Hezky se povozím po otřesné obsluze a nepoživatelném jídlu a hned mám několik dní lepší náladu a většího pindíka. Navíc psát (a věřím, že i číst) o restauracích, které se vymykají průměru, je zajímavější, než pořád dokola psát (číst) o nesmyslných oblohách, nebo tragických jídelních lístcích. Z těchto důvodů bych rád vyhlásil pátrání po nejhorší hospodě v Praze.

Opět jsem byl pozván do Sudet mezi primitivní domorodce, abych ochutnal jejich krmi a poznal jejich zvyky. Vyzbrojen zrcátky a bižu jsem se tedy železným ořem vydal do Plzně.

Musím se přiznat, že si steaky v restauracích a hospodách (tam už vůbec) nedávám. Při stavu našeho pohostinství je šance na špatně připravenou flákotu masa vyšší, než jsem ochoten podstupovat. Sice jsem to nedávnou porušil při návštěvě plzeňského restaurantu Flora, ale také jsem toho litoval. Přesto je steak jedním z mých nejoblíbenějších jídel. Sice nechápu, jak je to možné, když v mém okolí ho nikdo neudělá pořádně (zdravím rodiče) a v restauracích si ho nedávám. Vyvstala tedy otázka, kam si na steak zajít?

Včera jsem navštívil jeden opravdu zajímavý podnik. Narazil jsem na něj čirou náhodou při mých potulkách městem. Nikde žádný poutač ani název restaurace (sám se divím, jak jsem ji vlastně našel), tak jsem si ji sám pro sebe pojmenoval U Suchánků, anžto to perfektně vystihovalo Suchánkovic (vizte níže) systém hydratování hostů.

Ač směrem na západ, tak přeci jen směrem od Prahy. Tudíž vybaven zrcátky, mušlemi a bižu jsme se vydali na výlet do západočeské, ehm, metrovesnice. Vnutili jsem se domorodému průvodci, který je shodou okolností můj dlouholetý přítel (seznámili jsme se na burze pazourků). Po trochu delším rozhodování kudy kam jsme nakonec vybrali restaurant Flora.

Byli jsme s mou kamarádkou vytáhnuti na pokec do víru velkoměsta. Výběr restaurace zabral dost času a nakonec zvítězila pizzerie Einstein ve Štefánikově ulici na pražském Smíchově, protože tam berou ISIC. Mám s tímto řetězcem pouze špatné zkušenosti, ale protože jsme v této konkreténní (sic!) pobočce ještě nebyl, dal jsem jim šanci. Ach běda!

Posledním (nepočítaje toast ráno k snídani) zastavením mého výletu do Brna byla restaurace Zelená Kočka. Prý je v Brně celkem vyhlášená a to jak svým jídlem, tak i atmosférou. Večeře tedy slibovala zajímavý zážitek.

Musím hned na rovinu říct, že jsem se těšil asi moc a moje očekávání nebyla tak úplně naplněna.

První jedlícká část mojí brněnské gastronomické cesty začala v americkém stylu. Konkrétně v restauraci Rodeo Drive. A pokud říkám americkém, tak nemyslím fástfůd, ale restaurant, kde dělají (asi teda) nefalšované americké flákoty a hambáče.

Právě jsem se vrátil z druhého největšího města v republice (a zároveň největší vesnice u nás), kam jsem byl pozván mým kamarádem Exiťákem na vojádž gastronomik. Spojili jsme chuťové zážitky i s prohlídkou domorodé architektury a zvyků. A naprosto proti předpokladům jsem si blýskací cinkátka z Brna odvážel já, místo toho, abych jim tam nějaké to bižu, ohnivou vodu a zrcátka nechal (rozuměj: nechal jsem si pod brněnským drakem od pregéře vnutit ručně ražený brněnský tolar z aluminiového plíšku, za dvacet peněz soudobých).

Mnoho z vás na tento článek netrpělivě čekalo. Tak je to tu - nejlepší restaurace v Praze. Nehledejte za tím žádnou vědu. Neočekávejte nadpozemský gastronomický zážitek. Protože najdete pouze restauraci, kde je to prostě skvělé.

O téhle hospodě jsem slyšel několik boreckých vyprávění. Tedy jen dvě. A oboje na stejné brdo: Dal jsem si tam samotnou přílohu a pak jsem ji nebyl schopen dojíst, jak byla vobří, no fakt! Neke! Tak bylo mým doprovodem rozhodnuto, že to musím také vidět. A že jsem viděl věci.

Vzývám vás, óóó návštěvníci mého gastronomického webu!

Já, ponížený Geronimo, si žádám vaší rady. Pokorně prosím o rozřešení problému, který již drahný čas tíží mou hlavu. Jak hodnotit restaurace, kam chodím pravidelně na oběd? Mám několik návrhů, jak to udělat.

Za devatero paneláky, za devatero dálnicemi a za devatero tratěmi leží uprostřed bláta a rzi šrotiště malý klenůtek. Jakápak je asi šance, že půjdete po nějakém tom umělém kopci z hlušiny a zakopnete o zlatavý drahokam? Asi taková, že bez nápovědy dorazíte do rodinného pivovaru Berounský Medvěd.

Po dlouhé době jsme vyrazili na pivo. Jako obvykle jsme nevěděli, kam chceme jít, páč dobře točené pivo v Berouně moc neseženete. A když jo, tak je to buď patok sám o sobě (jako Staropramen), nebo ho podávají v 0,4l půllitrech (Bernard).

Slavnostní otevření webu si zaslouží i slavnostní návštěvu restaurace? Shodou okolností jsem jedné Eskymačce dlužil návštěvu v sushi restauraci a zároveň dotyčná slavila narozeniny.